Frenolicin B

Jiří Patočka

     Frenolicin B je pyrononaftochinonový lakton, který byl izolován z půdního mikroorganismu Streptomyces roseofulvus strain No. AM-3867 (Iwai et al. 1978). Svou strukturou (3a.,5,11b.)–3,3a,5,11b-tetrahydro-7-hydroxy-5-propyl-2H-furo[3,2-b]nafto[2,3-d]pyran-2,6,11-trion) patří látka mezi polyketidy (Ellestad et al. 1968) a svými biologickými vlastnostmi mezi antibiotika (Kossor et al. 2001).

Fosalacin

Jiří Patočka

     Fosalacin (phosalacine) je sekundární metabolit aktinomycety Kitasatosporia phosalacinea (Streptomyces phosalacineus), který byl z plísně izolován v podobě bílého amorfního a ve vodě rozpustného prášku profesorem Satohi Omurou a jeho spolupracovníky v roce 1984 (Omura et al. 1984b). Objev této látky byl výsledkem hledání antimetabolitů L-glutaminu. Látka ve své molekule obsahuje kromě tří atomů dusíku také jeden atom fosforu a je tedy organickou sloučeninou fosforu.

Kuřátka (Ramaria sp.) – toxikologicky neprozkoumané houby

Jiří Patočka

    Kuřátka (Ramaria sp.) patří mezi vyšší stopkovýtrusé nelupenaté houby. V Evropě je známo několik stovek druhů z několika desítek rodů kuřátkovitých hub. Jejich plodnice mají různé tvary, barvy a velikosti. Často připomínají mořské korály a v anglicky mluvících zemích jsou známy jako "coral mushrooms". U nás bylo až dosud nalezeno několik desítek druhů, ale nové se stále objevují. Kuřátka lze nalézt v jehličnatých i listnatých lesích. Některé druhy rostou na zbytcích dřev, které pomáhají rozkládat, jiné rostou v mykorhize s dřevinami. Na severozápadě USA jsou kuřátka významnými mykorhizními symbionty jehličnanů (Nouhra et al. 2005; Dunham et al. 2007). Některá kuřátka rostou v mykorhize s travinami, mechy, bylinami nebo dokonce s řasami, jako např. tužnatka slizká (Lentaria mucida), která roste na tlejících kmenech mohutných smrků, buků a jedlí (Jindřich 2005). Existuje mnoho druhů žlutě, oranžově a bledě zbarvených kuřátek, které jsou navzájem jen obtížně rozlišitelné. Některé druhy jsou jedlé, jiné nejedlé nebo jedovaté. Obecně se ale sběr kuřátek nedoporučuje, i když v literatuře o houbách jsou některé druhy uváděny jako jedlé a chutné. Až na své výpravě do lesa nějaké kuřátko uvidíte, pokochejte se pohledem na ně, vyfoťte si je, ale do košíku ke kozákům, hřibům a holubinkám je nedávejte. Nechte je v lese. Pokud bude vaše fotka zdařilá, můžete mi ji poslat. Časem z ní možná vznikne na serveru TOXICOLOGY  "fotogalerie kuřátek", podobně jako vznikla "fotogalerie ploštic" (http://toxicology.emtrading.cz/modules.php?name=coppermine&file=thumbnails&album=4).

Gigantecin

Jiří Patočka

     V rostlinách čeledi Annonaceae (láhevníkovité) lze nalézt početnou sbírku vysoce biologicky aktivních metabolitů C35 – C37 mastných kyselin. Jedná se o velkou skupinu strukturně velmi rozličných přírodních látek, jejichž původ lze najít v acetátu (acetylkoenzym A) a ujal se pro ně název acetogeniny. Mnohé z nich mají schopnost vyvolat depleci ATP přes inhibici komplexu I (NADH ubichinon-oxidoreduktáza) v mitochodriích hmyzu a savců a inhibovat NADH-oxidázu plasmatických membrán rakovinných buněk. Takovou látkou s extrémně silným cytotoxickým účinkem na lidské rakovinné buňky je také gigantecin, acetogenin izolovaný poprvé z etanolického extraktu kůry Goniothalamus giganteus (Alkofahi et al. 1990). Jeho bohatým zdrojem je Annona coriacea, strom původem z Brazílie.

Pozor na muchomůrku tygrovanou!

Jiří Patočka

     Muchomůrka tygrovaná (Amanita pantherina) nebo též muchomůrka panterová či muchomůrka tygrovitá, je prudce jedovatá houba z čeledi štítovkovitých (Plutaceae). Muchomůrka tygrovaná je velmi podobná jedlé muchomůrce šedivce (Amanita spissa) a poměrně častá je i záměna za rovněž jedlou muchomůrku růžovku (Amanita rubescens). Často dochází k záměně u mladých plodnic, kde rozlišovací znaky nejsou tak zjevné. Muchomůrka tygrovaná roste poměrně hojně v listnatých i jehličnatých lesích, i když není tak hojná jako muchomůrka červená (Amanita muscarina). Často se dá také najít v parcích, podél cest nebo na hrázích rybníků. Nejčastěji roste pod duby, lípami nebo borovicemi.

Alazopeptin

Jiří Patočka

      Alazopeptin je po chemické stránce zajímavá látka, která byla izolována z půdní Streptomycety (De Voe et al. 1957). Přestože látka má antibiotické a protirakovinné účinky (Patterson et al. 1965; Hata et al. 1973), nebyla ji zatím věnována větší pozornost.

Jak rychle roste žampion polní?

Jiří Patočka

      Žampión polní (Agaricus campester) nebo též pečárka polní je houba z čeledi pečárkovitých (Agaricaceae), která roste na polích, lukách a pastvinách, a to zejména tam, kde je půda dobře prohnojena pasoucím se dobytkem. Objevuje se zpravidla ve skupinách nebo kruzích, hlavně po vydatnějších deštích, od května do října, nejvíce v červenci a srpnu. Roste poměrně rychle, jak je vidět z přiložených fotografií.

Sanguisorbin

Jiří Patočka

     Sanguisorbin je zcela určitě nejznámější obsahovou látkou byliny zvané krvatec toten (Sanguisorba officinalis L.), jejíž oddenek obsahuje tohoto saponinu asi  4 %. Tato vytrvalá, až přes metr vysoká rostlina s tlustým větveným oddenkem a přímými, zbrázděnými a nahoře větvenými lodyhami, roste na pastvinách a loukách celého středního pásma Evropy a Asie. Na severu zasahuje až na Island, do Irska, Skotska a do jižní Skandinávie, na východě až po Kamčatku, Japonsko a Čínu. Roste též v severozápadním cípu severní Ameriky. 

Rhamnolipidy – ekologické biosurfaktanty

Jiří Patočka

      Surfaktanty nebo též tenzidy jsou povrchově aktivní látky. Synteticky připravené tenzidy se také nazývají saponáty. Tyto látky snižují povrchovou či mezifázovou energii na rozhraní kapaliny a plynu nebo vody a oleje proto se samovolně koncentrují právě ve fázovém rozhraní. protože tím snižují povrchové napětí rozpouštědel, usnadňují tak rozpouštění a odstraňování nečistot. Proto se často používají v čisticích a pracích prostředcích. Podmínkou pro to, aby látka fungovala jako surfaktant, je určité uspořádání atomů v jejich molekule. Většinou to jsou delší tyčinkové molekuly, v nichž na jednom konci je takové uskupení atomů, které činí tuto část molekuly lyofilní, na opačném konci pak takové uskupení atomů, které činí tuto část molekuly lyofobní. Jejich molekula má tedy difilní charakter. Pokud se tyto látky využívají v soustavách obsahujících vodu, obsahují hydrofilní část (je přítomna polární funkční skupina, např. -COOH, -SO3H) a hydrofobní část (uhlíkatý řetězec o vhodné délce). Podle vztahu k elektrolytické disociaci se dělí surfaktanty na ionické a neionické a podle povahy povrchově aktivního iontu se dělí na anionické, kationické a amfiionické.